Archiv rubriky: PŘÍBĚH MÍSTA

JAK TO BYLO NA HORÁCH (1946-)

Některé poznámky k historii Herlíkovice/ Jiří Svatoň

Jiří Svatoň se svým otcem Josefem v Herlíkovicích, archiv Jiřího Svatoně

Pokud si pamatuji, Herlíkovice začaly fungovat v roce 1946, kdy po odsunu Němců tehdejší správní orgán v Dolejších Herlíkovicích pronajal církvi bývalou budovu školy (nyní Botana). Pro lepší názornost – dříve byly Hořejší Herlíkovice samostatnou obcí s kostelem, hostincem (později jídelna), pekárnou a obchodem (Vilka) a školou (nyní Botana). Okolní chalupy patřily zemědělcům, každá byla vybavena chlévem (větším či menším) a půdou – skladovacím prostorem pro seno. Každá chalupa měla určitou výměru luk, event. políček. Je překvapující, kolik zde bylo v té době např. ovocných stromů. Několik chalup na herlíkovické pasece se od odsunu zcela rozpadlo, některé vyhořely. Po odchodu Němců se v chalupách usadili noví osadníci, z nichž mnozí byli tzv. zlatokopové. Z té doby se datují názvy „Vokurka“ (podle pana Vokurky, který tam po válce nějakou dobu bydlel, Kunzárna (podle pana Kunze). Jídelně se také někdy říkalo Sejkorka, podle rodiny Sýkorových, která tam po válce provozovala hostinec.

Kunzárna a ovocné stromy (třešně) v okolí – foto Josef Svatoň r. 1970

Ale teď popořadě:

Asi v roce 1946 tedy evangelická církev dostala do pronájmu školu. Zde se konaly prázdninové ozdravné pobyty dětí (taky jsem absolvoval). Postupně se církevní objekty rozrůstaly tuším v tomto pořadí: kostel, Vilka, Vokurka, Kuncárna a naposledy jídelna.

V popředí původní hlavní budova, vyhořela v r. 1987, foto. J. Svatoň

Hned ze začátku se najelo na hospodaření (asi to jinak nešlo), v Kuncárně bylo ve chlévě několik kusů skotu, a sklízela se ta úplně technicky nejhorší louka (pod školou). Jako malý kluk se pamatuji, že se seno sváželo v loktuších, a půjčený vůz na seno od Sýkorů táta tahal za prvním herlíkovským služebním autem – stařičkým Renaultem. V Herlíkovicích jsem, dá se říct, vyrůstal, nějakou chvíli jsem tam chodil i do školy, a tak se mně to hospodaření dostalo trochu i do krve. V prvopočátcích byly organizovány farářské kurzy, ale aby kurzy vůbec mohly být, chodili páni faráři do lesa vysazovat stromečky. Už nikdo skoro neví, že vzrostlý les v muldě mezi kapličkou a podnikovou chatou Tesly je evangelický (nebo taky se dřív říkalo farářský les).

Když se podařilo získat jídelnu, vzniklo ideální centrum celého střediska. Byla upravena kuchyně, v jídelně se opravila podlaha – parkety + stropy, úplně se rekonstruovaly chlévy + celý dům se v několika fázích prodloužil směrem k Vilce a do stráně, později byly postaveny garáže + chlívky na prasata, za jídelnou byl vytvořen hospodářský dvůr + soustava cest pro dopravu sena. Nesmím zapomenout na kompletní rekonstrukci bytu správce střediska.

Původní budova Vilky, za Němců sloužila jako pekárna Johana Erbena. Zbořena v 80- tých letech 20. století. Později přestavěna k ubytování dle návrhu arch. Bareše. Foto J. Dušek (cca 1955)

V tomto malém prostoru a čase těžko postihnu tu obrovskou spoustu práce, která se tam během mnoha let udělala – dost málo dodavatelsky – to tehdy ani nešlo, ale brigádami ať pánů farářů či členů církve. Táta měl široký okruh strašně šikovných lidí – z nichž jen malé množství bylo profesionálů – např. tesařský mistr Kučera ze Střešovic. Ten byl podepsán téměř na všech stavebních úpravách. Tito lidé jezdili pravidelně ve svých dovolených i s rodinami a pracovali jak na stavebních úpravách, tak při sklizni sena. (Celá rodina Jelínkova, br. far. Koutný z Benešova, rodina Kučerova, Procházkova a velká spousta dalších nadšených). Pokud si vzpomínám – z těch větších stavebních akcí kromě již zmíněné jídelny to bylo vytvoření vodojemů u jídelny, odpadní jímky + hnojiště tamtéž, zbourání pece ve Vilce a následná úprava dvou pokojů, eternitová střecha, zrušení seníku v Kuncárně, postavení 6 pokojů v půdní prostoře, zavedení ústředního topení, postavení nové verandy + WC a plechová střecha, postavení 2 pokojíků ve Vokurce na půdě, umývárna ve Vokurce, plechová střecha, tohle všechno včetně plechové střechy na jídelně bylo prováděno postupně, tak jak to umožňovala finanční situace střediska. Během těch let se také postupně zlepšovala vybavenost kuchyně, jídelny a také ubytovacích prostorů (nábytek postele, ložní prádlo).

Správce Pavel Kielar na shrnovači na seno (80-tá léta)

Pořád mně to táhne k tomu, abych napsal něco o hospodářství – tedy začali jsme jedním koněm, posléze to byl pár koní, přibyla motorová sekačka PF 62 s příslušenstvím, posléze senomet, koňský obracák a shrnovač na seno, Zetor 15, pak Zetor 25A, samosběrací vůz Šumavan, traktorový shrnovač/obraceč, traktory Zetor 3011 a 4011 a Zetor 2T s radlicí pro vyhrnování sena z extrémních ploch. Též nesený sazeč brambor a 2 motorové žací stroje MF 70 s krátkými lištami + shrnovač k MF 70, radlice a sněhová fréza k MF 70, nakladač + rozmetač hnoje. Výčet těchto strojů může člověku navodit myšlenku, že to vše bylo velmi drahé, ale poněvadž jsem měl např. všechny traktory „na svědomí“ – už jako absolvent VŠZ, mohu říct, že to byly ceny pohybující se do 10 tis Kč. Totéž u samosběracího vozu, který byl původně předváděcí, ten stál také 10 tis Kč. Sekačka MF 70 stávala tehdy 12 tis. korun.

Sklizeň sena (70-80 léta), archiv J.Šarounové

Hospodářství v největším rozkvětu mívalo až 10 ks krav + býčci + jalovice + telata, pár koní, 4 prasata a hejno slepic. Sklízelo se asi 15 ha luk, z nich ty hlavní technicky dostupné dvojsečně. Sklízela se i louka na Struhadlech u chalupy br. Šoltéze. Kromě toho býval pěstován asi 1 ha brambor. Brambory byly hlavně pro provoz jídelny, drobné do chléva či pro prasata. Obrovský zájem o brambory byl z okolních podnikových chat, neboť byly už tehdy ekologické a chutnaly. Jednou jsem ze své praxe ve Švýcarsku provezl do republiky asi 20 kg odrůdy Desirée (červené) a několik let jsme z nich měli vynikající úrodu. Produkty hospodářství – mléko, máslo, vejce, brambory, maso – byly částečně spotřebovávány při provozu střediska.

Provoz byl letní a zimní. V létě byly kurzy mládeže spojené se sklizňovými pracemi na seně (jinak to tehdy nešlo), letní rekreace rodin s dětmi.

Zimní provoz: vánoční prázdniny (mládež + rodiny), pololetní prázdniny (mládež + rodiny), Velikonoce (mládež + rodiny), sejití mládeže event. rodiny v mimosezonní době (bez vaření).

Je pravda, že to s odstupem mnoha let vidím téměř idealizovaně. Je pravda rovněž, že kurzy a vůbec sejití mládeže v komunistických dobách byly ostře sledovány.

Na Horském domově bývalo až 10 krav

Na druhé straně nikdo nám nemohl vytknout naprosto nic, když se řádně sekaly louky, pečovalo se o prameny a neničilo se životní prostředí. V té době se o řadu prázdných chalup začaly zajímat podniky a rekonstruovaly je na podnikové rekreačky. Zároveň se okamžitě zbavily příslušných luk a přestaly pečovat o své okolí. Jak vypadá louka v Herlíkovicích po delší době nepečování je vidět na plochách pod Motexem až k Jawě a dál k lesu. Ale to už ze mě mluví profesionální deformace. Ještě se trochu vrátím k tomu hospodářství. Když jsem v roce 1967 a 1968 pracoval několik měsíců ve Švýcarsku, učarovalo mi, že tam existuje tzv. jednomužný systém horské mechanizace, ve kterém hospodář s event. 1 pomocníkem zvládne těžké práce pomocí strojů víceméně sám. S tátou jsme se snažili tento způsob vybudovat z tuzemských strojů. Chtěli jsme, aby celá tíha senných brigád nepadla na mládež ze sborů církve, ale aby těžkou práci udělaly stroje. Snad se nám to i dařilo. Pokud se týče úrovně hospodaření, měli jsme tichý profesionální souhlas Správy Krkonošského národního parku ve Vrchlabí.

Teď následuje subjektivní odstavec.

Za sebe mohu říct, že hospodaření v Herlíkovicích hodně poznamenalo můj život. Naučil jsem se tam jezdit s koňmi, orat, ošetřovat louky, sázet brambory, jezdit s traktory a auty i po sněhu a další spoustu věcí. Není divu, že jsem se pak přihlásil na VŠZ. Po škole nebyly žádné dovolené jinde než v Herlíkovicích. Nejen dovolené, ale i spousta pracovních víkendů, spousta ujetých kilometrů mezi Prahou a Herlíkovicemi. Když si vzpomenu na naše boje se sněhem na silnicích, únavné noční jízdy, kdy posádka auta spala a řidičovi se chtělo taky strašně spát… Těch zážitků a vzpomínek je strašně moc. Zkrátka Herlíkovice mám pod kůží. Jako malý kluk jsem vždycky brečel, když skončily prázdniny a my přijeli domů do Prahy, že budu poslouchat a budu hodný, jen abychom se tam zase vrátili. V Herlíkovicích jsem se seznámil se svou ženou. Týden po svatbě jsme v rámci svatební cesty vybírali s Jelínkovými a dalšími bezvadnými lidmi krásnou? úrodu brambor.

Teď to trochu vypadá jako osobní vyznání, ale asi to tak musí být.

V dějinách Herlíkovic nebyly jen samé slunné dny. Vystřídala se tam od roku 1946 řada správců. Někteří z nich zemřeli, někteří odešli ve zlém, neboť chtěli víc brát než odevzdat práce, později se vyskytly tendence likvidace hospodářství s tím, že se jaksi nesluší, aby církev měla krávy a telata. V té naší době nebylo možno se pustit do nějaké velmi radikální stavební úpravy celého domu, neboť nebyly peníze. Ale to už je všechno doba minulá.

Snažil jsem se z hlavy vydolovat jména všech herlíkovických správců od začátku v roce 1946 do přestavby celého střediska. Seznam asi není úplný a rovněž pořadí nemusí v některých případech odpovídat:

p. Sheidhauer: bydlel ve Vilce, hospodařil v Kuncárně

p. Roza: rekonstrukce jídelny, postavil včelín, choval včely

p. Charouz: horský hospodář, miloval koně, zemřel ve vrchlabské nemocnici

p. Kolísko: bývalý správce boudy Praga, pak Friesovy boudy, rekonstruovala se budova jídelny + hospodářský dvůr. Později odešel z HD, koupil nynější penzion nad kostelem a tam zemřel na infarkt

nechybí p. Hurt? (poznámka editora)

ing. Dušek

p. Medek: hospodář z Pilníkova, milovník koní, zvelebil hospodářství, zemřel v H. D.

p. Nejdl: pocházel od Plzně

p. Balán: pocházel od Dubé

p. Komárek: pocházel z Prahy

p. Benda: pocházel od Plzně, rozšířil hospodářskou budovu, v jeho době byly oplechovány střechy na všech budovách kromě Vilky. Intenzivní hospodářství, v Herlíkovicích se mu narodilo další dítě. Odešel mj. pro závislost na alkoholu.

Pavel Kielar: to už je trochu jiná doba, vedení ze synodní rady převzal br. taj. Němec, postupný odklon od hospodaření, nákup nákl. auta, rozprodej zemědělských strojů, rekonstrukce kostela, začátek radikální rekonstrukce budov. Požár jídelny.

Po odchodu otce do důchodu jsme do Herlíkovic přestali jezdit, a tak už od této doby nemohu poskytnout další údaje.

Po otcově úmrtí byly všechny doklady o Herlíkovicích předány do archivu synodní rady. Tam se rovněž octnul letitý seriál diapozitivů, který se promítával v jídelně vždy při nástupech nových turnusů. U maminky v dejvickém bytě jsou ještě nějaké bar. diáky (nezarámečkované). Budete-li o ně mít zájem, mohu Vám je poslat, nebo přivézt.

My sami jako rodina pořádáme, pokud to jde, tzv. podzimní výlet do Strážného. Vždy projdeme okolo kostela, podíváme se na nové pěkné domy a pokračujeme nahoru přes Struhadla, pláň, na Dvorskou boudu a do Strážného.

Se sborovým zájezdem velkomeziříčského sboru jsme jednou v létě byli na návštěvě v Herlíkovicích, ale nic jsme neviděli, neboť nám Váš předchůdce nechtěl nic ukázat.

Posílám Vám po Jelínkových tuto směs objektivních i subjektivních údajů, snad Vám k něčemu bude.

Hodně spokojenosti na horách Vám přeje Ing. Jiří Svatoň …

Share Button

Krkonošští autoři – povídky a jiné texty

Zde najdete odkazy na texty českých a německých krkonošských autorů, které jsme posbírali po internetu. Budou postupně přibývat: Pokračování textu Krkonošští autoři – povídky a jiné texty

Share Button

V Herlíkovické kuchyni uvízla na 27 let

Život ve službě druhým
Božena Jelínková (*1927) vyrostla v Semonicích na statku, vychodila hospodyňskou školu a dospělý věk prožila s manželem Pokračování textu V Herlíkovické kuchyni uvízla na 27 let

Share Button

Perla secese v Herlíkovicích

V těsném sousedství krkonošského střediska ČCE Horský domov se nachází malebný secesní kostelík, dokončený před 110 lety. Toto výročí si na začátku prázdnin připomněla asi stovka lidí z Čech i Německa, kteří mají tuto lokalitu rádi a dlouhá léta sem jezdí; někteří hosté z Německa se tu dokonce narodili.

Kostel je jedním z mála secesních chrámů, které byly na našem území postaveny, a to především v oblastech bývalého německého osídlení v pohraničí (s výjimkou katolických kostelů ve Štěchovicích u Prahy, Sv. Klementa v Brně a původně jen provizorní dřevostavby v Praze-Libni, která stojí dodnes). Některé se do dnešní doby nedochovaly; byly zničeny za socialismu jako například kostel v Lánově v Krkonoších, po odsunu Němců, případně přestaly jako církevní stavby sloužit (kostel v Duchcově, kostel sv. Maří Magdalény v Liberci, který je v současnosti rekonstruován s podporou evropských fondů a má být netradičně využit jako centrum geotermální energie).

Herlík_kostel2013
Nejvýše položený evangelický kostel v ČR. Foto: Petr Chlápek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Secese (francouzsky art nouveau, anglicky Modernstyle, německy Jugendstil je umělecký styl přelomu 19. a 20. století. Podle některých názorů je posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů. Každému kdo by chtěl charakterizovat secesi, se před očima vynoří obrazy ornamentů, květin (na herlíkovických vitrážích je motiv luterské růže), žen s rozevlátými vlasy, ale také svérázný nábytek a domovní fasády s bohatými vzory. Světoznámé jsou i plakáty a obrazy Alfonse Muchy. Konec secese spadá do období počátku první světové války a tvoří přechod mezi historizujícími styly a modernou 20. století. Secese znamenala vzporu proti historickému napodobování i protest proti průmyslové unifikaci konce 19. století. Byla pojímána jako moderní reformní hnutí a svojí touhou po kráse se zaměřila na triviálnost každodenního života.

„Pryč od Říma“ a „Kdo je Němec, je luterán“
V Herlíkovicích se toto umělecké hnutí kolem roku 1900 spojilo s církevní i národnostní otázkou a výsledkem byla stavba horského kostelíka, tehdy ještě ve fungující obci s několika sty trvale žijících obyvatel. V převážně německy mluvící oblasti našlo odezvu všeněmecké radikální hnutí, které se mimo jiné prezentovalo hesly „Pryč od Říma“ a „Kdo je Němec, je luterán“. Během několika let zde díky přestupům stoupl počet evangelíků až na 15 procent. Hlavním propagátorem přestupu byl hostinský Franz Erben, který provozoval svou živnost na místě hlavní budovy dnešního Horského domova (původně Gasthaus zur Sonne) a který pozemek na stavbu kostela daroval. Kostelík byl postaven s výraznou pomocí německého podpůrného Gustav-Adolfského spolku. Realizace se chopilo sdružení vrchlabských stavitelů Kraus & Hollmann, kteří stavěli též evangelický kostel v Lánově a farní dům ve Vrchlabí. Není však jisté, zda herlíkovický kostel sami navrhli, či zda opět stavěli podle plánů drážďanských architektů Schillinga a Gräbnera. Kostelík byl s velkou slávou posvěcen 2. června 1904. Duchovenskou práci zde vykonával vikář z Vrchlabí. Tak to zůstalo i po roce 1918 v rámci Německé evangelické církve augšpurského vyznání až do roku 1945.

2014-08-27 10.38.12
Natírání oken. Foto: Jan Kirschner.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po vysídlení Němců přišli čeští evangelíci
Po druhé světové válce připadl kostel státu jako konfiskovaný německý majetek. České církve o něj zprvu zájem neměly, neboť obec byla dosídlena jen řídce a nebyla perspektiva, že by zde vzniklo životaschopné křesťanské společenství. Osiřelý objekt se stal terčem vandalů. Například v roce 1956 byla vytlučena okna a dveře a místní komunisté chtěli z kostela udělat sklad sena. Bylo velkým štěstím, že pro potřeby vznikajícího rekreačního a zemědělského zařízení Horský domov začala záhy po válce v jeho blízkosti kupovat jednotlivé objekty evangelická církev. A logicky se po čase ujala i chátrajícího kostelíka, stojícího v bezprostředním sousedství. První české bohoslužby se zde konaly 18. července 1948. K zásadní rekonstrukci se přikročilo v polovině 80. let podle projektu architekta Jiřího Veselého a podle výtvarného návrhu jeho ženy Barbory. Nejenže byl opraven kostel, i interiér získal zcela novou a výtvarně hodnotnou vnitřní výbavu, citlivě kombinující soudobé trendy se secesními prvky. Co se stalo s původním luterským oltářem, není přesně známo. Fotografie interiéru se nedochovaly, pokud nějaké máte, prosím napište nám.

Kostelík a jeho příznivci
Kostel dnes slouží jako kazatelská stanice evangelického sboru ve Vrchlabí, je využíván hosty Horského domova a je oblíbeným místem pro romantické svatby nebo duchovní koncerty. Drsné horské klima secesní stavbě nesvědčí, proto je její údržba náročná. Herlíkovický kostelík však má celou řadu přátel a příznivců, a tak jeho budoucnost není snad ohrožena tolik jako v 50. letech. Přesto se bez soustavné pozornosti a obětavosti neobejde. V letošním roce byly sklářskou firmou restaurovány barevné vitráže a před dokončením je nový nátěr oken a dveří. Finančně se na projektu podílí Česko-německý fond budoucnosti, krajanské sdružení bývalých německých obyvatel, evangelická církev a občanské sdružení SEM Přátelé Herlíkovic. Za zmínku stojí, že část lakýrnických prací realizovali brigádníci, tak jak bylo v Herlíkovicích v minulosti zvykem (poslední velkou rekonstrukci kostela v roce 1986 provedli evangelíci též svépomocí).

článek připravili Ing. Jan Kirschner a Mgr. Jiří Louda

(a vyšel též v časopise Český Bratr 10/2014)

Share Button

Česko-německé vztahy v Krkonoších ve 20.století

Článek je pozvánkou na česko-německý workcamp poslední týden v srpnu – více zdedeutsche

Dějiny Němců v předválečném Československu Pokračování textu Česko-německé vztahy v Krkonoších ve 20.století

Share Button

Přátelé Herlíkovic chtějí přispět k poznání minulosti pohraničí

Rádi bychom Vás oslovili s plány občanského sdružení SEMPH (Sdružení evangelické mládeže – Přátelé Herlíkovic). Domníváme se, že po poněkud vyhrocené prezidentské kampani je nabídka našeho sdružení ještě více aktuální. Otázka odsunu sudetských Němců byla znovu otevřena a církev by měla aktivně přispět k úsilí o objektivní poznání historie a usmíření mezi Čechy a sudetskými Němci, ke kterému se přihlásila ve svém prohlášení již v roce 1995. Pokračování textu Přátelé Herlíkovic chtějí přispět k poznání minulosti pohraničí

Share Button

Herlíkovice – personální farnost s pohnutou minulostí

Aktivity občanského sdružení SEM Přátelé Herlíkovic nepřicházejí v nejlepší době – v současné celocírkevní diskuzi o samofinancování * a mohou být velice jednoduše hozeny přes palubu. Myslím si, že je třeba potlačit obraz Herlíkovic jako střediska, sloužící v uvozovkách jen k „povrchní rekreaci“ a zdůraznit aspekty misijní a pastorační. Proč o středisku nemluvit jako o personální farnosti, kde se vystřídají stovky lidí, kteří sem jezdí i opakovaně, mají dlouhodobý vztah k místu a církev se zde pravidelně shromažďuje?

Pokračování textu Herlíkovice – personální farnost s pohnutou minulostí

Share Button