2. Timoteovi 3,7: Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.

Milý sbore, milí hosté zdaleka i zblízka,

slyšíme o muži, který je ochrnutý. Nikdo mu nedokázal pomoct. Nyní se naděje upíná na Ježíše. Dírou ve střeše spouštějí jeho přátelé ochrnutého na provazech dolů. Přímo k nohám Ježíše. Potom čteme:

Když Ježíš viděl jejich víru, uzdravil nemocného.

Nedozvídáme se nic o těchto mužích. Vůbec nic.
Jestli byli v manželství věrní, nebo taky trhali kytky u cesty.
Jestli byli čestní nebo podvodníci. Ježíš nezkouší jejich víru.
Neptá se: Věříte na dědičný hřích?
Věříte, že Bůh stvořil zemi v sedmi dnech?
Věříte, že moje matka je panna?
Věříte na život po smrti a na odpuštění hříchů?
Na to všechno se Ježíš neptá. Ani nemocného se neptá. Vůbec na nic.
 
Co zapůsobilo na Ježíše tak silně, že ho okamžitě vyléčí?

Tito přátelé ochrnutého chtějí pomoci. Oni sami pomoci nedokážou. Proto dají do pohybu všechno, co mohou, jen aby pomoc umožnili. Nemají žádnou záruku, že jejich snaha bude mít úspěch, ale nechtějí nechat nic nevyzkoušeného, aby mohlo přijít uzdravení.
 
Přesně to je víra. Pevné, neotřesitelné přesvědčení, že musíme nasadit všechno, co je v našich silách, aby se mohlo stát dobro, aby mohlo zasáhnout požehnání, aby mohl být mír mezi lidmi a národy.
K víře patří – to ukazují muži, kteří přinášejí nemocného – jednání. To je velmi důležité. Mnoho lidí v církvi si myslí, že stačí mít správnou víru, že se stačí modlit, a o zbytek se postará Bůh. Ne. K víře nezbytně patří jednání. A toto jednání musí být takové, aby z něho mohlo vzejít požehnání.

Jestliže máme správnou víru, ale činíme zlé,nestojí naše víra za nic. Jestiže se modlíme za mír, ale hned potom vezmeme do ruky zbraň a jdeme do války, pak jsme to celé zásadně nepochopili, pak se rouháme Bohu. Správně pochopená víra přinesla do světa požehnání.

Evropská kultura a myšlenka sociální zodpovědnosti nejsou myslitelné bez křesťanství. Ale to je jen jedna strana pravdy. Existuje druhá, temná stránka. K tomu půjdu do historie tohoto místa a tohoto kostela. Kostel byl dostavěn v roce 1904. Evangelická církev v Sasku stavbu podporovala, proto se k vysvěcení dostavil příslušný referent.1904. Tato doba se vyznačovala velkou vírou v pokrok. Viděl jsem pohlednici z této doby, která ukazuje Špindlerův Mlýn o sto let později, v roce 2000. Špindlerův Mlýn má vlastní železniční stanici, železnice má tunel do Polska, balóny přistávají, auta a motorky přijíždějí. Tolik k víře v pokrok. Ale byla i temná stránka této doby. 1904 bylo v německé jihozápadní Africe krvavě potlačeno povstání domorodých Hererů. Hererové byli vyloženě vyhlazeni. 1904 začala japonsko-ruská válka. 1904. Mému otcovi byly dva roky a nevěděl, že na něho čekají dvě světové války a čtyřikrát vyhnání z domu a statku. Už téměř 300 let patří Čechy Habsburkům. Habsburský císař byl pro lidi v Rakousku-Uhersku Božím darem – tak to říkali učitelé ve škole a faráři z kazatelny. Všichni byli přesvědčeni, že Rakousko-Uhersko bude existovat věčně. Druhá strana Krkonoš patřila německému císařství. Také zde bylcísař Božím darem pro lidi v Německu. Ale císař snil o koloniích a světovládě. To nejde bez války. První světová válka, kterou si v těchto dnech připomínáme, nespadla z nebe. Byla po desetiletí intenzivně připravována. Ve všech zemích dřely desetitisíce horníků v dolech a dobývali ze země rudu a uhlí. Desetitisíce dělníků dřely v ocelárnách a zbrojovkách. Tisíce inženýrů a vědců vynalézaly a stavěly stále smrtonosnější zbraně. Začátek války byl mnohými vítán s jásotem. V kostelích se konaly slavnostní bohoslužby u příležitosti odchodu vojáků do války. Horlivě se modlilo za vítězství. Z kazatelen se kázalo: válka je Boží vůle, přinese duševní obrodu našeho národa, který za dlouhou dobu míru prohnil. Tato slabomyslnost byla kázána všemi konfesemi v celé Evropě. Potom byla zničena tři císařství, miliony lidí zahynuly, celé národy byly traumatizovány. Když bylo po tom, tak to nikdo nechtěl, ale miliony lidí na tom spolupracovaly. Když bylo po tom, nikdo nebyl vinen.

I církve odmítaly jakékoliv uvažování o příčinách války. Tato zdráhavost církví přemýšlet o vlastních omylech je nejvýznamnějším důvodem, proč mohlo dojít k další, ještě strašnější válce. Příliš málo lidí požadovalo změnu smýšlení a smíření mezi národy. Církve si nevzaly příklad z mužů, kteří přinesli ochrnutého k Ježíši. Církve nevedly národy k nebeskému panovníkovi, nýbrž k pozemským vládcům, aby byly poslušnými vojáky. Kázaly – tak jako byl Ježíš poslušný až k smrti na kříži, musíte být i vy bezpodmínečně poslušnými vojáky, jestliže chcete plnit Boží přikázání. Tak na sebe církve naložily velkou, velkou vinu. Za toto selhání budou muset ještě dlouho, dlouho pykat. Po druhé světové válce si mnoho lidí myslelo, že mezi Německem a jeho sousedy bude věčně panovat nenávist. Ale vzešlo takové smíření, že poprvé ve světových dějinách se stalo možným něco, co tu ještě nikdy nebylo.Lidé se dobrovolně, bez války spojili. Křesťané mají na tomto smíření velký podíl. Za to jsem ze srdce vděčný,  dává mi to naději pro budoucnost.

Ke všem válkám patří brutalita a lži. Obojí je jed. Tento jed působí ještě mnoho desetiletí později, působí dokonce ještě ve druhé a třetí generaci. Jestliže chceme být skutečně křesťany, musíme dějiny a přítomnost detoxikovat. Očistit od jedovatého mýtu, že my jsme andělé a ti druzí ďáblové; že my jsme byli vždy čestní a slušní, hrozní a prolhaní že jsou ti druzí. Očistit od jedovatého mýtu, že ve válkách jde o Boha, o svobodu, o čest. Musíme se ptát, kdo vydělává na této válce? Kdo by chtěl mít ještě víc moci? Těmto lidem musíme odepřít poslušnost. Musíme jim vzít možnost přivodit další válku. Na této cestě, kterou máme před sebou, nejsou žádné jednoduché pravdy, nýbrž mnoho hořkých pravd. Pro všechny zúčastněné.

Jestliže chceme být skutečně křesťany, musíme se čestně postavit temným kapitolám v dějinách našich národů a našich církví. Musíme bezpodmínečně jít tou cestou, kterou nám ukázal Ježíš. Bez nenávisti, bez násilí, beze zbraní, vždy hotovi jít sami za Ježíšem, vždy hotovi, druhým cestu k Ježíši ukázat. Vždy upomínat mocné a vládnoucí na to, že podle Boží vůle nemá být válka, ale mír. Tento mír musí být realizován lidmi. K tomu potřebujeme jasnou mysl a odvahu. Právě tak jak nám to zaslibuje druhý list Timoteovi: Neboť Bůh nám nedal ducha strachu, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Tento duch nám v minulosti často chyběl. Tento duch nám může pomoci, utvářet lepší budoucnost.Vede nás k druhým lidem, a tím k Bohu.

Kázání připravil a pronesl drážďanský farář Erich Busse, děkujeme!

Kázání ke stažení ve formátu doc: ZDE.