Článek je pozvánkou na česko-německý workcamp poslední týden v srpnu – více zde, deutsche

Dějiny Němců v předválečném Československu

V první Československé republice (1918–1938) tvořily více než tři miliony Němců přes čtvrtinu celkového počtu obyvatel českých zemí. Převážně německy mluvícím obyvatelstvem bylo osídleno drsnější hornaté pohraničí – takzvané „sudetské oblasti“ např. i nejvyšší české hory Krkonoše. Němci žili v českých zemích již od středověku, kdy přišli na pozvání českých králů.

Sněžka –nejvyšší hora České republiky, známá místním Němcům pod názvem Schneekoppe, leží na hranici s předválečným německým Slezskem/ dnešním Polskem. Foto: Jan Kirschner

Odhlédneme-li od prvních let po vzniku republiky, převažovala mezi místními Němci po dlouhou dobu tendence smířit se s existencí ČSR. Přesto stály úspěšné integraci Němců do československého státu v cestě značné překážky. Mnoho Němců se nemohlo vyrovnat s tím, že po zániku podunajské monarchie už nepatří v nové republice k společensky a politicky dominantní národnosti, nýbrž k národnostní menšině. Národnostní politika československého státu, jehož státními jazyky byla pouze čeština a slovenština, navíc k Němcům nebyla vždy dostatečně citlivá. Vývoj po roce 1929 poznamenala světová hospodářská krize, která dolehla na německé pohraniční oblasti mimořádné silně. Dalším předělem byl rok 1933, kdy se moci v sousedním Německu chopil Adolf Hitler. Jeho hospodářskými a zahraničně politickými úspěchy byla stále větší část českých Němců fascinována. Někteří z Němců v ČSR však již v této době rozpoznali nebezpečí nacismu a rozhodli se mu postavit. K těm patřil i komunistický aktivista Willi Gaida z Vrchlabí. Uprchlíkům z Německa zprostředkovávali ubytování, finanční prostředky, pracovní příležitosti a pomáhali při ilegálních přechodech hranic a pašování písemností do nacistického Německa. Nejsilnější německá strana v ČSR – Sudetoněmecká strana (SdP), v jejímž čele stál Konrad Henlein, se na jaře 1938 otevřeně přihlásila k nacismu a přijala program připojení sudetských oblastí k Německé říši. Jednoznačný volební úspěch SdP, která získala zhruba 90 procent německých hlasů, byl předehrou událostí ze září 1938, kdy téměř 30 000 německých odpůrců nacismu odešlo z nebezpečného pohraničí do vnitrozemí. S příchodem německé armády do sudetských oblastí v říjnu 1938 se legální činnost sudetoněmeckých odpůrců nacismu stala nemožnou. (s využitím textu Muzea města Ústí nad Labem)

Historie Němců v krkonošské obci Herlíkovice

Německé obyvatelstvo přišlo do horského kraje později než do měst v podhůří a osídlilo převážně střední a východní Krkonoše. Západní Krkonoše byly více české. První obyvatelé v 15. století byli horníci a horští zemědělci. Po hornické minulosti zůstala kladívka ve znaku historické obce Herlíkovice. Od konce 19. století se též začíná rozvíjet turistický ruch. Začínají přijíždět návštěvníci z větších dálek, i z ciziny.
První polovina 20. století byla dobou velmi hektickou. Již na samém počátku století zasáhlo místní obyvatelstvo hnutí „Pryč od Říma“, v jehož důsledku začali především obyvatelé Herlíkovic přestupovat od katolictví k evangelictví. Záhy stoupl počet evangelíků v obci z 0 na 15%. Vůdčí osobou tohoto hnutí byl starosta Franz Erben, majitel hostince U slunce (Gasthaus Zur Sonne). Hostinec stál na místě dnešní hlavní budovy rekreačního střediska Českobratrské církve evangelické Horský domov (www.horskydomov.cz) . Na tomto místě dnes stojí již třetí budova, první dvě byly zbourány kvůli požárům v letech (1934 a 1987).

Gasthaus Zur Sonne v r. 1930

Novopečení evangelíci se v počáteční euforii rozhodli pro stavbu vlastního kostela. Projekt pravděpodobně vypracovali sasští architekti Schilling a Gräbner. Kostel byl slavnostně vysvěcen 2. června 1904 a stal se kazatelskou stanici sboru ve Vrchlabí. Bez pomoci Gustav ¬Adolfského spolku by to však nebylo možné.
Po vzniku Československa v roce 1918 si němečtí evangelíci vytvořili vlastní Německou evangelickou církev Augsburského vyznání. Ta ovšem zanikla v letech 1945¬46 po odsunu německého obyvatelstva. Posledním kurátorem kazatelské stanice evangelického sboru v Herlíkovicích (předsedou farní rady) byl Laurenz Fischer, který je zmiňován dále v tomto článku. S vinnými museli jít i nevinní. Příliš se nerozlišovalo. Nové české obyvatelstvo nebylo zdaleka schopno početně nahradit původní odsunuté, které v Herlíkovicích tvořilo absolutní většinu (přes 90%). Herlíkovice proto jako samostatná obec zanikly r. 1951. Byly rozděleny mezi Vrchlabí a Strážné. Domácí tkalcovství zmizelo, zemědělství se výrazně zredukovalo. Strážné se tak stalo čistě rekreačním místem v zimě se měnícím ve středisko běžeckého a sjezdového lyžování. (zdroj: www.horskýdomov.cz, www.strazne.eu)

Hamburčan z Krkonoš a další příběhy německých obyvatel Herlíkovic

Zajímavá je minulost německých majitelů budov, které jsou dnes součásti rekreačního střediska evangelické církve. Jedna z chalup, na které v současnosti probíhají záchranné práce, tzv. Kunzárna, je pojmenovaná podle národního správce Alexandra Kunze. Ten objekt v roce 1950 prodal evangelické církvi, ale minimálně od r. 1905 až do odsunu v r. 1946 patřila rodině Laurenze Fischera. Pozoruhodný je zejména osud jeho syna Heinricha zvaného „Hamburčan“. Ten se jako interbrigadista účastnil občanské války ve Španělsku. Do Španělska ho zlákal komunistický aktivista Willi Gaida z Vrchlabí, a to zřejmě i kvůli možnosti výcviku u námořnictva v Barceloně. Po návratu ze Španělska mladý Fischer, navzdory své účasti v bojích na republikánské straně, neskončil v koncentráku (jako někteří z okolí). Pravděpodobně proto, že udal některé své spolubojovníky československým úřadům (účast v zahraniční armádě byla trestným činem a do jisté míry to platí i dnes) nebo proto, že jeho otec byl členem SdP a v roce 1938 kandidoval ve volbách. Po záboru Sudet již dříve trestané interbrigadisty znovu pronásledovalo i gestapo. Za druhé světové války Heinrich sloužil u německého válečného námořnictva a z války se nevrátil. Z celého Hackelsdorfu padlo ve válce 32 mužů, a to převážně na východní frontě. Heinrich Fischer jako námořník byl výjimkou. Od místních obyvatel dostal tak právem přezdívku Hamburčan. Češi jsou suchozemský národ (to platilo i pro sudetské Němce) a tehdy se cestovalo mnohem méně, takže musel být pro místní horaly idolem a hrdinou, navzdory jeho kontroverzní anabázi ve Španělsku.  Moře jako symbol touhy, ale i zmaru a zkázy v biblické terminologii tak vyjadřuje křehkost mezilidských vztahů i osudů jednotlivců.

Zajímavý je i osud obyvatel ostatních domů, které dnes patří církvi. Hlavní budovu Horského domova (čp.19) a Vilku (čp.99) vlastnila rodina Erbenů, Vokurka (čp. 79), též pojmenovaná po poválečném správci patřila jisté Marii Krausové. Vilka kdysi sloužila jako pekárna, Hlavní budova jako již zmiňovaná restaurace „U Slunce“ (Zur Sonne). Erbenovi měli celkem osm dětí. Z této rodiny za války zahynuli čtyři muži (Gerhard *1925, Heribert *1905, Karl *1922, Vinzenz *1916). Ti, co nezahynuli na bojištích, byli po válce odsunuti. Z kartotéky v archivu v Trutnově se však dá zjistil, kdy a kam. Konkrétně Fischerovi byli vysídleni 21.května 1946 v transportu č.25034 do bavorského Fürth im Wald. Zřejmě se jednalo o čtyři členy rodiny: Laurenz *1875, Marie *1907, Gottfried *1941 a Günter *1944). Tedy šlo převážně o staré lidi, ženy a děti. Erbenovi z Vilky šli na východ do ruské zóny (Bad Schandau). (zdroj a foto: Die alte Heimat Hackelsdorf und Ochsengraben an der oberen hohen Elbe – Helga Heller-Dommermuth a Dr. Hans Pichler, Marktoberdorf , 2006, výběr z textu dostupný on-line ve fotoalbu Ztracené sudety + archivní materiály okresního archivu v Trutnově)

Význam rekreačního střediska Herlíkovice pro církev v dobách socialistického režimu

Po vysídlení Němců převzala kostelík v Herlíkovicích Českobratrská církev evangelická, která v bezprostředním okolí vykoupila od národních správců konfiskovaného majetku budovy a začala zde budovat své rekreační středisko Horský domov. Velkou zásluhu na jeho vzniku má tajemník synodní rady Josef Svatoň, který se o středisko staral skoro čtyřicet let (viz část digitalizovaného archivu J. Svatoně).

foto: J. Dušek, cca r. 1960

Středisko sloužilo i jako hospodářství a pořádaly se zde pravidelné brigády. Tyto brigády z období komunistického režimu jsou dnes již poněkud pozapomenutý fenomén. Socialistické brigády byly součástí každodenního života obyvatel a často brigádničili i rekreanti na vlastní dovolené. V Krkonoších měli dokonce vlastníci horských chalup za povinnost obdělávat okolní pole a louky a odvádět výsledky své hospodářské činnosti (i boudy na nehostinných místech fungovaly paradoxně jako malá zemědělská střediska), a tak nebylo nic divného na tom, že třeba rekreanti z ČKD sušili na své dovolené seno. To platilo i pro církev. Brigády si poněkud přizpůsobila po svém. Práce byla jistě důležitá, ale především tu byla možnost svobodného sdílení a setkávání mládeže i dalších generací. Přes den se pracovalo a po večerech probíhaly různé duchovní programy a přednášky. To brzy po revoluci zaniklo, otevřely se brány do světa a v Herlíkovicích se na místě vyhořelé staré hospodářské budovy vybudoval objekt hotelového typu. Zemědělské středisko se tak změnilo v rekreační centrum evangelické církve. Středisko dnes slouží jak pro komerční pobyty, tak pro různorodé duchovní a pastorační běhy v režii ústředí církve. Ceny odpovídají běžnému standardu na horách. Informace o středisku jsou dostupné na portálu:www.horskydomov.cz.

Nový život pro starou horskou chalupu

Byl zde představen osud obyvatel opuštěného domu, který kdysi vlastnila rodina Laurenze Fischera a který následně sloužil k ubytování několika generací evangelíků. V současnosti se hledá nové využití pro tento objekt, o což usiluje Sdružení evangelické mládeže Přátelé Herlíkovic.

Foto: Jan Kirschner, Kunzárna/Fischerka 2012

Kvůli pohnuté a bohaté historii místa se nabízí personálně i finančně méně náročná idea malého muzea s příběhem Herlíkovic. Možná je i laciná rodinná (či skupinová) samoobslužná rekreace pro klienty, pro které je rekreace v blízkém Horském domově (např. mládež, početnější rodiny) finančně nedostupná. Obě varianty nemusí jít proti sobě a objekt může mít víceúčelové využití, třeba i s provozováním malého (sezónního) hospodářství a agroturistikou nebo menším občerstvením pro turisty. V případě dostatečného personálního zajištění by zde mohla vzniknout i malá terapeutická komunita.

 vypracoval: Jan Kirschner