Některé poznámky k historii Herlíkovice/ Jiří Svatoň

Pokud si pamatuji, Herlíkovice začaly fungovat v roce 1946, kdy po odsunu Němců tehdejší správní orgán v Dolejších Herlíkovicích pronajal církvi bývalou budovu školy (nyní Botana). Pro lepší názornost – dříve byly Hořejší Herlíkovice samostatnou obcí s kostelem, hostincem (později jídelna), pekárnou a obchodem (Vilka) a školou (nyní Botana). Okolní chalupy patřily zemědělcům, každá byla vybavena chlévem (větším či menším) a půdou – skladovacím prostorem pro seno. Každá chalupa měla určitou výměru luk, event. políček. Je překvapující, kolik zde bylo v té době např. ovocných stromů. Několik chalup na herlíkovické pasece se od odsunu zcela rozpadlo, některé vyhořely. Po odchodu Němců se v chalupách usadili noví osadníci, z nichž mnozí byli tzv. zlatokopové. Z té doby se datují názvy „Vokurka“ (podle pana Vokurky, který tam po válce nějakou dobu bydlel, Kunzárna (podle pana Kunze). Jídelně se také někdy říkalo Sejkorka, podle rodiny Sýkorových, která tam po válce provozovala hostinec.

Ale teď popořadě:

Asi v roce 1946 tedy evangelická církev dostala do pronájmu školu. Zde se konaly prázdninové ozdravné pobyty dětí (taky jsem absolvoval). Postupně se církevní objekty rozrůstaly tuším v tomto pořadí: kostel, Vilka, Vokurka, Kuncárna a naposledy jídelna.

Hned ze začátku se najelo na hospodaření (asi to jinak nešlo), v Kuncárně bylo ve chlévě několik kusů skotu, a sklízela se ta úplně technicky nejhorší louka (pod školou). Jako malý kluk se pamatuji, že se seno sváželo v loktuších, a půjčený vůz na seno od Sýkorů táta tahal za prvním herlíkovským služebním autem – stařičkým Renaultem. V Herlíkovicích jsem, dá se říct, vyrůstal, nějakou chvíli jsem tam chodil i do školy, a tak se mně to hospodaření dostalo trochu i do krve. V prvopočátcích byly organizovány farářské kurzy, ale aby kurzy vůbec mohly být, chodili páni faráři do lesa vysazovat stromečky. Už nikdo skoro neví, že vzrostlý les v muldě mezi kapličkou a podnikovou chatou Tesly je evangelický (nebo taky se dřív říkalo farářský les).

Když se podařilo získat jídelnu, vzniklo ideální centrum celého střediska. Byla upravena kuchyně, v jídelně se opravila podlaha – parkety + stropy, úplně se rekonstruovaly chlévy + celý dům se v několika fázích prodloužil směrem k Vilce a do stráně, později byly postaveny garáže + chlívky na prasata, za jídelnou byl vytvořen hospodářský dvůr + soustava cest pro dopravu sena. Nesmím zapomenout na kompletní rekonstrukci bytu správce střediska.

V tomto malém prostoru a čase těžko postihnu tu obrovskou spoustu práce, která se tam během mnoha let udělala – dost málo dodavatelsky – to tehdy ani nešlo, ale brigádami ať pánů farářů či členů církve. Táta měl široký okruh strašně šikovných lidí – z nichž jen malé množství bylo profesionálů – např. tesařský mistr Kučera ze Střešovic. Ten byl podepsán téměř na všech stavebních úpravách. Tito lidé jezdili pravidelně ve svých dovolených i s rodinami a pracovali jak na stavebních úpravách, tak při sklizni sena. (Celá rodina Jelínkova, br. far. Koutný z Benešova, rodina Kučerova, Procházkova a velká spousta dalších nadšených). Pokud si vzpomínám – z těch větších stavebních akcí kromě již zmíněné jídelny to bylo vytvoření vodojemů u jídelny, odpadní jímky + hnojiště tamtéž, zbourání pece ve Vilce a následná úprava dvou pokojů, eternitová střecha, zrušení seníku v Kuncárně, postavení 6 pokojů v půdní prostoře, zavedení ústředního topení, postavení nové verandy + WC a plechová střecha, postavení 2 pokojíků ve Vokurce na půdě, umývárna ve Vokurce, plechová střecha, tohle všechno včetně plechové střechy na jídelně bylo prováděno postupně, tak jak to umožňovala finanční situace střediska. Během těch let se také postupně zlepšovala vybavenost kuchyně, jídelny a také ubytovacích prostorů (nábytek postele, ložní prádlo).

Pořád mně to táhne k tomu, abych napsal něco o hospodářství – tedy začali jsme jedním koněm, posléze to byl pár koní, přibyla motorová sekačka PF 62 s příslušenstvím, posléze senomet, koňský obracák a shrnovač na seno, Zetor 15, pak Zetor 25A, samosběrací vůz Šumavan, traktorový shrnovač/obraceč, traktory Zetor 3011 a 4011 a Zetor 2T s radlicí pro vyhrnování sena z extrémních ploch. Též nesený sazeč brambor a 2 motorové žací stroje MF 70 s krátkými lištami + shrnovač k MF 70, radlice a sněhová fréza k MF 70, nakladač + rozmetač hnoje. Výčet těchto strojů může člověku navodit myšlenku, že to vše bylo velmi drahé, ale poněvadž jsem měl např. všechny traktory „na svědomí“ – už jako absolvent VŠZ, mohu říct, že to byly ceny pohybující se do 10 tis Kč. Totéž u samosběracího vozu, který byl původně předváděcí, ten stál také 10 tis Kč. Sekačka MF 70 stávala tehdy 12 tis. korun.

Hospodářství v největším rozkvětu mívalo až 10 ks krav + býčci + jalovice + telata, pár koní, 4 prasata a hejno slepic. Sklízelo se asi 15 ha luk, z nich ty hlavní technicky dostupné dvojsečně. Sklízela se i louka na Struhadlech u chalupy br. Šoltéze. Kromě toho býval pěstován asi 1 ha brambor. Brambory byly hlavně pro provoz jídelny, drobné do chléva či pro prasata. Obrovský zájem o brambory byl z okolních podnikových chat, neboť byly už tehdy ekologické a chutnaly. Jednou jsem ze své praxe ve Švýcarsku provezl do republiky asi 20 kg odrůdy Desirée (červené) a několik let jsme z nich měli vynikající úrodu. Produkty hospodářství – mléko, máslo, vejce, brambory, maso – byly částečně spotřebovávány při provozu střediska.

Provoz byl letní a zimní. V létě byly kurzy mládeže spojené se sklizňovými pracemi na seně (jinak to tehdy nešlo), letní rekreace rodin s dětmi.

Zimní provoz: vánoční prázdniny (mládež + rodiny), pololetní prázdniny (mládež + rodiny), Velikonoce (mládež + rodiny), sejití mládeže event. rodiny v mimosezonní době (bez vaření).

Je pravda, že to s odstupem mnoha let vidím téměř idealizovaně. Je pravda rovněž, že kurzy a vůbec sejití mládeže v komunistických dobách byly ostře sledovány.

Na druhé straně nikdo nám nemohl vytknout naprosto nic, když se řádně sekaly louky, pečovalo se o prameny a neničilo se životní prostředí. V té době se o řadu prázdných chalup začaly zajímat podniky a rekonstruovaly je na podnikové rekreačky. Zároveň se okamžitě zbavily příslušných luk a přestaly pečovat o své okolí. Jak vypadá louka v Herlíkovicích po delší době nepečování je vidět na plochách pod Motexem až k Jawě a dál k lesu. Ale to už ze mě mluví profesionální deformace. Ještě se trochu vrátím k tomu hospodářství. Když jsem v roce 1967 a 1968 pracoval několik měsíců ve Švýcarsku, učarovalo mi, že tam existuje tzv. jednomužný systém horské mechanizace, ve kterém hospodář s event. 1 pomocníkem zvládne těžké práce pomocí strojů víceméně sám. S tátou jsme se snažili tento způsob vybudovat z tuzemských strojů. Chtěli jsme, aby celá tíha senných brigád nepadla na mládež ze sborů církve, ale aby těžkou práci udělaly stroje. Snad se nám to i dařilo. Pokud se týče úrovně hospodaření, měli jsme tichý profesionální souhlas Správy Krkonošského národního parku ve Vrchlabí.

Teď následuje subjektivní odstavec.

Za sebe mohu říct, že hospodaření v Herlíkovicích hodně poznamenalo můj život. Naučil jsem se tam jezdit s koňmi, orat, ošetřovat louky, sázet brambory, jezdit s traktory a auty i po sněhu a další spoustu věcí. Není divu, že jsem se pak přihlásil na VŠZ. Po škole nebyly žádné dovolené jinde než v Herlíkovicích. Nejen dovolené, ale i spousta pracovních víkendů, spousta ujetých kilometrů mezi Prahou a Herlíkovicemi. Když si vzpomenu na naše boje se sněhem na silnicích, únavné noční jízdy, kdy posádka auta spala a řidičovi se chtělo taky strašně spát… Těch zážitků a vzpomínek je strašně moc. Zkrátka Herlíkovice mám pod kůží. Jako malý kluk jsem vždycky brečel, když skončily prázdniny a my přijeli domů do Prahy, že budu poslouchat a budu hodný, jen abychom se tam zase vrátili. V Herlíkovicích jsem se seznámil se svou ženou. Týden po svatbě jsme v rámci svatební cesty vybírali s Jelínkovými a dalšími bezvadnými lidmi krásnou? úrodu brambor.

Teď to trochu vypadá jako osobní vyznání, ale asi to tak musí být.

V dějinách Herlíkovic nebyly jen samé slunné dny. Vystřídala se tam od roku 1946 řada správců. Někteří z nich zemřeli, někteří odešli ve zlém, neboť chtěli víc brát než odevzdat práce, později se vyskytly tendence likvidace hospodářství s tím, že se jaksi nesluší, aby církev měla krávy a telata. V té naší době nebylo možno se pustit do nějaké velmi radikální stavební úpravy celého domu, neboť nebyly peníze. Ale to už je všechno doba minulá.

Snažil jsem se z hlavy vydolovat jména všech herlíkovických správců od začátku v roce 1946 do přestavby celého střediska. Seznam asi není úplný a rovněž pořadí nemusí v některých případech odpovídat:

p. Sheidhauer: bydlel ve Vilce, hospodařil v Kuncárně

p. Roza: rekonstrukce jídelny, postavil včelín, choval včely

p. Charouz: horský hospodář, miloval koně, zemřel ve vrchlabské nemocnici

p. Kolísko: bývalý správce boudy Praga, pak Friesovy boudy, rekonstruovala se budova jídelny + hospodářský dvůr. Později odešel z HD, koupil nynější penzion nad kostelem a tam zemřel na infarkt

nechybí p. Hurt? (poznámka editora)

ing. Dušek

p. Medek: hospodář z Pilníkova, milovník koní, zvelebil hospodářství, zemřel v H. D.

p. Nejdl: pocházel od Plzně

p. Balán: pocházel od Dubé

p. Komárek: pocházel z Prahy

p. Benda: pocházel od Plzně, rozšířil hospodářskou budovu, v jeho době byly oplechovány střechy na všech budovách kromě Vilky. Intenzivní hospodářství, v Herlíkovicích se mu narodilo další dítě. Odešel mj. pro závislost na alkoholu.

Pavel Kielar: to už je trochu jiná doba, vedení ze synodní rady převzal br. taj. Němec, postupný odklon od hospodaření, nákup nákl. auta, rozprodej zemědělských strojů, rekonstrukce kostela, začátek radikální rekonstrukce budov. Požár jídelny.

Po odchodu otce do důchodu jsme do Herlíkovic přestali jezdit, a tak už od této doby nemohu poskytnout další údaje.

Po otcově úmrtí byly všechny doklady o Herlíkovicích předány do archivu synodní rady. Tam se rovněž octnul letitý seriál diapozitivů, který se promítával v jídelně vždy při nástupech nových turnusů. U maminky v dejvickém bytě jsou ještě nějaké bar. diáky (nezarámečkované). Budete-li o ně mít zájem, mohu Vám je poslat, nebo přivézt.

My sami jako rodina pořádáme, pokud to jde, tzv. podzimní výlet do Strážného. Vždy projdeme okolo kostela, podíváme se na nové pěkné domy a pokračujeme nahoru přes Struhadla, pláň, na Dvorskou boudu a do Strážného.

Se sborovým zájezdem velkomeziříčského sboru jsme jednou v létě byli na návštěvě v Herlíkovicích, ale nic jsme neviděli, neboť nám Váš předchůdce nechtěl nic ukázat.

Posílám Vám po Jelínkových tuto směs objektivních i subjektivních údajů, snad Vám k něčemu bude.

Hodně spokojenosti na horách Vám přeje Ing. Jiří Svatoň …