Postřehy ke koncepci rekreačního střediska Herlíkovice
Začátkem června si kostel v Herlíkovicích připomene 110. výročí dokončení. Kostel je svědkem minulosti
této krásné krkonošské lokality. Byl postaven komunitou německých evangelíků a po odsunu Němců přešel pod správu Českobratrské církve evangelické. První české bohoslužby se zde konaly 18. července 1948. Církev v několika poválečných letech vykoupila okolní chalupy od národních správců konfiskovaného majetku. Jména chalup po národních správcích (oficiální úřední termín) dodnes připomínají tuto minulost: Kunzárna po Janě a Alexandru Kunzových, pan Vokurka byl zas správcem dalšího objektu. To, že Herlíkovice (Hackelsdorf) byly fungující obcí, připomíná mezi jiným i minulost Vilky (pekárna) nebo hlavní budovy (hostinec – Gasthaus Zur Sonne). Další budova za Vokurkou, kterou církev v lokalitě užívala jako první a měla ji jen v pronájmu, je bývalou německou školou.
Evangelická církev v místě zřídila své rekreační a zemědělské středisko, a významně tak přispěla k obnově života v této pohraniční lokalitě. Velkou zásluhu na vybudování střediska měl tajemník synodní rady Josef Svatoň a jeho syn Jiří, který jako zemědělský inženýr odborně vypomáhal s provozem hospodářství. Jiří Svatoň žije dnes poněkud pozapomenut v malém sídlištním bytě v Praze na Jižním Městě.
Provoz hospodářství na horách jistě nebyl jednoduchý, a byl proto i kritizován, nicméně sloužil i jako „zástěrka“ ke svobodnému setkávání generací evangelíků, které bylo díky tomu obtížně napadnutelné ze strany komunistických úřadů. Po nešťastném požáru hlavní budovy v r. 1987 a po změnách, které přineslo uvolnění hranic po listopadové revoluci, došlo k ukončení hospodaření. Středisko, kam se jezdilo na brigády a levné pobyty, se změnilo v rekreační a hotelové ubytování. Hospodářská minulost je pěkně popsána např.v Evangelickém týdeníku (EtKj 6-7/2014) v příloze o Herlíkovicích paní Boženou Jelínkovou, které je dnes šestaosmdesát let a která na Horském domově vařila každé léto, celých 27 roků.
Koncem 8o-tých let byly všechny budovy – kromě Kunzárny – přestavěny. K přestavbě došlo v duchu doby, často v dobrém úmyslu modernizovat, nicméně v dané, poněkud odlehlé lokalitě by bylo vhodnější menší zařízení. I když existují evangelické sbory, které pořádají sborové dovolené i pro stovku účastníků, jde spíše o výjimky a naplnit kapacitu 60 míst, která je na Horském domově, se podaří jen několik týdnů v roce. Herlíkovice mimo sezonu spoléhají na školy v přírodě nebo různé kurzy pro evangelíky i širší veřejnost. Nicméně ne vždy mají evangelíci chuť absolvovat kurz mimo centra církve na Moravě, Vysočině nebo v Praze a konkurence jiných ubytovacích zařízení je veliká.
Herlíkovice bývají mnohdy vnímány jen jako „povrchní rekreační středisko“ a při jednání synodu jsou všechna střediska hodnocena podle jednoho měřítka a kritéria. Klade se důraz na naplnění ubytovací kapacity. „Zachránit“ obsazenost středisek a zejména Herlíkovic měl nově přijatý programový pracovník na ústředí církve v Praze. – Nepovažujeme tuto koncepci za dobrou, respektive nikoliv za samospasitelnou (tato kritika není zaměřena na konkrétního zaměstnance, ale na koncepci!). Zajistit dostatečný počet hostů je pro provoz rekreačního střediska klíčové, ale toho nelze dosáhnout za každou cenu, a pokud to nejde a středisko je dlouhodobě ve ztrátě, je třeba uvažovat o změně formy provozu. Jednotlivá střediska nelze provozovat podle stejného klíče, je třeba je diferencovat; hledat, co je v dané lokalitě reálné, co se osvědčilo. Je třeba opustit představu Herlíkovic jen jako rekreačního střediska. Téměř deset hektarů půdy a kousek lesa, které zde církev vlastní, a význam dlouhé hospodářské minulosti, to může být inspirativní i dnes. Středisko bylo po celá léta postaveno na komunitách dobrovolníků, kteří v létě pomáhali při sklizni sena nebo opravě budov (svépomocí byl opraven i celý kostel). V zimě pak mohli za odměnu přijet lyžovat. Tato koncepce personální farnosti a sezónního pracoviště se při uvažování o budoucnosti střediska málo připomíná. Historická paměť byla zpřetrhaná, o hospodaření se mluví s despektem a lidé, kteří zde po celá desetiletí pro církev pracovali, žijí dnes v zapomnění. Nejsme si vědomi, že by se jim veřejně dostalo morálního ocenění. Konkrétně máme na mysli již zmiňované Jiřího Svatoně a Boženu Jelínkovou nebo manžele Kielarovy, kteří byli po požáru hlavní budovy postiženi i materiálně.
Domníváme se tedy, že je třeba přehodnotit koncepci rekreačního střediska Herlíkovice, inspirovat se minulostí i současnými trendy, zvážit sezónní provoz. Může zde vzniknout i zajímavý diakonický projekt apod. Samozřejmě se nelze vracet k minulosti ve všem. Pokud se podaří částečně obnovit hospodářství, tak jistě ne na výkon, ale spíše pro potěšení v duchu agroturistiky – např. v podobě malé sezónní, třeba i diakonické či terapeutické komunity. Při sezónním provozu by budovy Horského domova (HD) nemohly být jednoduše zavřeny, jako je tomu např. u jednoduché ubytovny v Chotěboři. Správce byl měl být na místě celoročně, ale mimo sezonu se může věnovat údržbě budov a dalším činnostem, tak funguji ostatně i jiné horské boudy, které nemají zázemí v celostátní organizaci, jako je v případě HD církev. Marketingová pracovnice (manželka správce) by pak mohla zastat práci programového pracovníka i pro jiná střediska. V internetové a automobilové době nemusí tuto práci vykonávat zaměstnanec na ústředí v Praze. V sezoně může být naopak provoz posílen o pracovníky na dohodu a dobrovolníky, jak bylo v Herlíkovicích v minulosti zvykem. Také jistá decentralizace, spolupráce s kruhem „přátel“ jednotlivých středisek může být přínosnější než práce centrálního programového pracovníka v Praze, který nemusí mít k daným lokalitám žádný vztah.
Další otázkou je, jak využít budovy střediska při změně koncepce provozu. Základní je hlavní budova, která má velký sál a ubytovací kapacitu 22 lůžek. Díky blízkosti kostela lze sál velmi dobře využít (a také se využívá!) pro pořádání svatebních hostin i dalších oslav. Další (a levnější) ubytování nabízí Vilka (26 lůžek) v blízkosti hlavní budovy. Tyto dvě budovy by mohly sloužit jako základ střediska. Vzdálenější Vokurka může fungovat jako zázemí pro zaměstnance a brigádníky, stále častěji je ovšem zvažován její prodej: budova je malá a může sloužit i rodinné rekreaci; prostředky z prodeje by bylo možné investovat do vestavby pokojů v podkroví na hlavní budově. Vzhledem k současné nízké obsazenosti střediska je ale otázka, zda má smysl budovat zcela nové pokoje a vestavbu realizovat. Prostředky z prodeje by šlo využít i k zateplení a modernizaci stávajících budov a pokojů.
Poslední budova střediska, která byla ještě nedávno odsouzena k zániku a která jako jediná nebyla v osmdesátých letech přestavěna, je přes dvacet let uzavřená budova Kunzárny. Budova je příkladem typické krkonošské architektury a byla oceněna i ze strany památkového úřadu v Josefově nebo stavebními odborníky v oboru lidové architektury. O její oživení usiluje i naše občanské sdružení SEM Přátelé Herlíkovic (SEM PH). Synodní rada nedávno schválila zápůjčku objektu našemu sdružení na pět let. Objekt chceme obnovit s respektem k tradici místa jako levnou ubytovnu (případně s kvalitními apartmány) s malou historickou expozicí a provozem sezónního hospodářství, jak je podrobně popsáno v odkazovaném článku. Sdružení funguje od r. 2012, o záchranu objektu Kunzárny usilujeme od r. 2010. Činnost sdružení je shrnuta ve výroční zprávě za rok 2013, další informace jsou k dispozici na webových stránkách http://pratele-herlikovic.evangnet.cz/ , které právě procházejí modernizací.
Sdružení SEM Přátelé Herlíkovic usiluje také o popularizaci historie lokality, o česko-německé usmíření a vyrovnání se s minulostí. Spolupracujeme s německým krajanským sdružením bývalých obyvatel okresu Vrchlabí. Krajané přispěli i na opravu oken v kostele a Česko-německý fond budoucnosti zdvojnásobil peníze, které jsme na opravu secesních oken získali. Na oslavu výročí kostela (29.6.2014) zveme bývalé správce, brigádníky i další pamětníky a samozřejmě všechny, kdo mají Herlíkovice rádi. Drobným dílem tak chceme přispět i létu Hospodinovy milosti, k odpuštění starých dluhů, k přijetí minulosti i k otevření nových cest pro budoucnost církve v lokalitě.
Jan Kirschner, Hana Jüptnerová – SEM Přátelé Herlíkovic
