Herlíkovice – personální farnost s pohnutou minulostí

Aktivity občanského sdružení SEM Přátelé Herlíkovic nepřicházejí v nejlepší době – v současné celocírkevní diskuzi o samofinancování * a mohou být velice jednoduše hozeny přes palubu. Myslím si, že je třeba potlačit obraz Herlíkovic jako střediska, sloužící v uvozovkách jen k „povrchní rekreaci“ a zdůraznit aspekty misijní a pastorační. Proč o středisku nemluvit jako o personální farnosti, kde se vystřídají stovky lidí, kteří sem jezdí i opakovaně, mají dlouhodobý vztah k místu a církev se zde pravidelně shromažďuje?

To jsou kriteria pro existenci církve uvedená i v dokumentu o malých sborech, který považuji za inspirativní.

Pohnutá minulost – gesta smíření

Minulý týden navštívil Lidice jako první německý prezident evangelický pastor Joachim Gauck. Média tuto návštěvu označuji za historickou. Stalo se tak poprvé po 70 letech.  V závěru článku o návštěvě v MF Dnes se hovoří o tom, že otázka vysídlení Němců zůstala otevřena. Gauck uvádí, že je to záležitost české diskuze. V této souvislosti musím upozornit na velký potenciál Herlíkovic. To, že církev vlastní toto středisko, je jen díky tomu, že došlo k odsunu sudetských Němců a zrušení Německé evangelické církve v Československu (více o zapomenuté německé historii Herlíkovic je k dispozici v tomto albu archivních dokumen).

Domníváme se, že je to zcela nevyužitá možnost k prohloubení česko-německého usmíření. Církev by v této souvislosti neměla zůstávat u slov a proklamací, ale měla by být živým, činným svědomím národa. Bůh vede vždy do hloubky, ke kořenům. Je proto otázka, zda by církev např. neměla iniciovat v Herlíkovicích odhalení pamětní desky padlých obyvatelů původní obce z druhé světové války převážně německé národnosti (podobně jako v katolickém kostele v Jánských Lázních). (Neměl jsem přesné informace. Pamětní deska, se jmeny padlých z druhé světové války (většinou německých obyvatel z oblasti), již byla odhalena v jiné části obce na základě iniciativy místní radnice. Ne u všech občanů se tento krok setkal s pochopením. Na základě historické zkušenosti je to pochopitelné. Nelze ale souhlasit s principem kolektivní viny a každý člověk si zaslouží hrob nebo pamětní desku. Její instalace by ale měla proběhnout zcela neokázale, jako jednoduché gesto. To z osobní zkušenosti doporučuje i administrátor farnosti v Jánských Lázních Darek Mog – doplněno 20.11.2012.)

Na přelomu 80-90. let 20. století došlo k druhé radikální změně provozu a charakteru budov v lokalitě. Středisko se z místa, kam se jezdilo na brigády a levné pobyty, změnilo na horský hotel, rekreační a školící centrum evangelické církve. Původní budovy (kromě Kunzárny s prvky tradiční krkonošské architektury) nahradily novostavby. Více o této historii bylo naznačeno i v článku na portálu ChristNet.cz.

 

archivSR366-big

vzhled střediska v r. 1970 – foto. J. Svatoň

V mnohém to byl jistě přirozený vývoj, ale pod demolici původních staveb se podepsala i budovatelská doba (jak vypadaly původní budovy, i další historické informace, lze dohledat v materiálech z archivu Josefa Svatoně tajemníka synodní rady, který měl středisko na starosti téměř 40 let). V určité části střední a starší evangelické veřejnosti nebyla proměna střediska vnímáná zcela pozitivně a kromě ekonomických problémů, mohou i po letech stát tyto historické a  sociologické důvody v pozadí návrhů některých synodálů středisko prodat, přestože není vůbec jisté, zda by se našel kupec a v krátké diskuzi na synodu nelze jít příliš do hloubky. Není proto na čase pokusit se o jisté usmíření? O návrat k takové variabilitě koncepce Horského domova, která by umožňovala opětovnou větší účast širší obce evangelíků na životě ve středisku?

Personální farnost

Na konventech a synodu se též objevují návrhy na prodej střediska ze strany mladých farářů, kteří nejsou zatíženi sentimentálními důvody. Středisko se potýká s ekonomickými problémy, to nelze zakrývat a otevřená diskuze **o jeho prodeji nebo jen některých budov (což je i součástí alternativní koncepce přijaté na synodu letos v květnu) je jistě legitimní. Jistě by mělo směřovat k vyrovnanému rozpočtu a zefektivnění provozu a při současném zeštíhleném personálním obsazení jsou proto vytvořeny podmínky. Otázkou je, zda vlastník může provozovat všechny budovy, které zde vlastní. To, že nechal zchátrat jedinou původní krkonošskou stavbu, s prvky tradiční lidové architektury, významnou pro mnohé generace evangelíků, není jistě dobrá vizitka ani nadějna cesta do budoucna. Až do konce války měla každá budova svého vlastníka, následně byl areál provozován jako „závodní“ rekreační středisko a přestavba byla dokončena v porevoluční euforii.

Na druhou stanu mě mrzí, že mnozí lidé v evangelické církvi vnímají negativně právě jen Herlíkovice a neuvědomují si jisté specifikum lokality, jak jsem již výše naznačil. Navíc, se ztrátou hospodaří i většina ostatních středisek. Nelze tedy všechna rekreační střediska vnímat jen podle stejného metru. Středisko také i dnes leží na území fungující obce Strážné (i zde trvale žije několik evangelíků) a v atraktivní rekreační oblasti národního parku. Nabídka bohoslužeb a kulturních akcí v krásném secesním kostele může přispět k většímu povědomí o církvi v lokalitě. V  červnu 2014 si budeme připomínat 110. výročí dokončení stavby a posvěcení  kostela a nabízí se tak příležitost pro oslavu této události a  pozvání ještě žijících původních obyvatel či jejich potomků. Naše sdružení je v kontaktu s několika původními obyvateli, kteří odcházeli z Čech jako děti.

Střediskem projde velké množství rekreantů a účastníků různorodých pobytů s duchovní a pastorační tématikou. Středisko tak má pro církev misijně velký význam, který může být i významnější než na půdě mnoha malých a umírajících sborů i na dalších církví podporovaných místech. Katolíci mluví o personálních farnostech, které často nahrazují starý tereziánský model farní správy. To by mohla pozitivně vnímat i mladší generace odpůrců středisek – tedy potlačit aspekt v uvozovkách „povrchní rekreace“ a zdůraznit pastorační a misijní rozměr.

Malá komunita -prvek trvalejšího osídlení

Tento aspekt může být v Herlíkovicích  podpořen vznikem malé komunity kolem Kunzárny, např. v duchu Taize nebo v diakonickém směřování, jak navrhují někteří členové a sympatizanti našeho sdružení.  Myslím si, že by mělo jít jen o letní provoz, zejména na začátku projektu vzhledem k drsným horským podmínkám a v současnosti obtížné obyvatelnosti objektu Kunzárny.

foto: J. Svatoň

foto: J. Svatoň

 

foto: J. Svatoň 1970: Kunzárna s jarní oblohou

Sezónní provoz byl typický pro středisko i v minulosti. Personální zajištění je základní podmínkou jakéhokoliv projektu s tím zcela souhlasím a finančně je možné se pokusit tento provoz zajistit z grantových podpor i vlastních sbírek.

Cílem našeho sdružení je snaha o zajištění tohoto letního provozu, tak,  aby bylo možné vytvářet různé projekty, které předkládáme a které se mohou vzájemně prolínat a postupně rozvíjet.

1) –pracovně terapeutické pobyty, ať již na objektu Kunzárny tak v Horském domově,

2) příprava expozice muzea o historii Herlíkovic (zatím máme od Davida Šorma doporučení na zapůjčení již hotové a bezplatné putovní výstavy s názvem „Zapomenutí hrdinové“ o aktivitách německých antifašistů v pohraničí),

3) agroturistika (senoseč – tradiční činnost při brigádách v minulosti, sezonní péče o malé hospodářství – toto je i naše nabídka do výběrového řízení na kosení trávy kolem budov HD),

4) provozování malého občerstvení (ujasnit hygienické podmínky – ve spolupráci s HD).

5) Dále lze uspořádat veřejné slavnosti, či česko německou pouť v kostele. Přínosem pro středisko by v létě mohla být kromě technického správce i trvalá přítomnost duchovního a pravidelné bohoslužby v kostele.

Tato skupina může svojí činností přispět k vylepšení ekonomické situace střediska a jako dobrý soused být  oporou i rodině nového správce Horského domova. Život na horách není jednoduchý, stejně tak neustále střídání klientely. Za posledních deset let se zde vystřídalo pět správců i dalších zaměstnanců a jistý stály prvek a náznak „trvalého osídlení“ je pro psychiku jistě důležitý.

Domníváme se, že spolupráce zúčastněných subjektů může být vedená v duchu vzájemného respektu a ve snaze o rozvoj střediska i celé lokality pro potřeby obyvatel v okolí i širokého spektra návštěvníků (nejen) z evangelické církve. Rádi bychom proto jednali o podmínkách vzájemné spolupráce a výhledově i o pronájmu budovy Kunzárny.                                                                * poznámka k financování církví:

Domnívám se, že dotazník k samofinancování církve, který přišel do sborů, vyvolává mezi evangelíky zbytečnou paniku. Zejména vypočtená částka 300 tis. Kč na kazatele, kterou by měly přidat sbory při samofinancování již ke stávajícím výdajům, je založena na předpokladech financování církví v horizontu desítek let. V současnosti by tato částka byla pro malé sbory zcela likvidační.

Také oba modely financování církví, jak z dílny vládní koalice, tak sociálně demokratický, počítají s jistou spoluúčastí státu na financování církví. První (vládní) s vytvořením přechodného finančního polštáře, který bude vyplácen 30 let a z kterého lze následně dorovnávat platy kazatelů a druhý, sociálně demokratický, počítá s náboženským fondem a daňovými asignacemi.  Jistě je třeba zvyšovat obětavost sborů, ale trvalá existence církve i její financování je mnohem komplexnější otázka.  Je ale pravda, že součástí dotazníku je doplňující příloha, která nabízí alternativy (např. slučování sborů, menší úvazky, nebo využití služeb ordinovaných presbyterů, kteří většinou svoji práci pro církev dělají zadarmo.) Samofinancování může být také i ekumenickým impulsem pro větší spolupráci roztříštěných církví.

To je podle mého názoru i cesta k dosažení vyrovnaného nebo i ziskového rozpočtu v Herlíkovicích. Celoroční  provoz Herlíkovic, založený převážně jen na profesionálních zaměstnancích, byl zdrojem problémů při udržení vyrovnaného rozpočtu. Domnívám se, že za stávajícího stavu obsazenosti střediska by provoz Herlíkovic měl směřovat k modelu s minimem celoročních úvazků  (správce může mimo sezonu zastat mnohé údržbářské práce sám) v kombinaci s prací zaměstnanců na dohodu nebo živnostenským oprávněním. Aktivity dobrovolných brigádníků mohou být vhodným doplněním tohoto modelu. Církev a její činnost nemůže být založena jen na profesionálech. Současné nastavení k takovému modelu může směřovat.

**

K takové otevřené diskuzi o Herlíkovicích v současnosti bohužel moc nedochází a tak emoce, které následně vyplavou na povrch až na synodu, jsou třeba pro sociologa Dana Ryšavého vhodným studijním materiálem. Ve veřejných výstupech z jednání synodní rady není např. letos o Herlíkovicích ani zmínka, přesto, že se zde mnohé změnilo. Naopak příkladná je prezentace Poděbradského seniorátu, kde lze vyhledat i přesná znění návrhů na konvent o Herlíkovicích a rekreačních střediscích obecně (závěry z jednání konventu jsou k dispozici zde).

V církvi většinou panuje představa, že budovy nás táhnou ke dnu. Jednotlivé příklady je ale třeba řešit individuálně. Jen pro ilustraci, jeden sbor prodal budovu staré evangelické školy, zbavil se starostí a ta teď může sloužit k bydlení individuálního vlastníka (např. Libiš, pamatuji si ale, jak nás překvapila výše daně z prodeje nemovitostí) v jiném případě se ale budova školy stala pod vedením schopného správce ekologickým a školícím centrem (Horní Krupá) a dále slouží i církvi. Obě řešení mohou být dobrá. Rozhodnutí o prodeji je tedy nutné vždy řešit případ od případu a po posouzení všech okolností, věcně a v otevřeném dialogu. To by mělo při složitosti situace v Herlíkovicích platit dvojnásobně.

Text vytvořili Jan Kirschner a Hana Jüptnerová

 

Share Button

Napsat komentář