V Herlíkovické kuchyni uvízla na 27 let

Život ve službě druhým
Božena Jelínková (*1927) vyrostla v Semonicích na statku, vychodila hospodyňskou školu a dospělý věk prožila s manželem a dvěma syny v Pardubicích. Povolání kuchařky ji celý život baví a svým obdarováním slouží církvi víc než čtyři desetiletí. Vařila v Herlíkovicích, v Chotěboři, na pastorálkách Chrudimského seniorátu i osamělým lidem v pardubickém sboru. Na jaře oslavila v plné duševní svěžesti 88. narozeniny.

Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala?
Pocházím ze Semonic, to je sbor u Jaroměře ve východních Čechách. Bydleli jsme na statku, který postavil můj děda. Byly jsme tři děti, já jsem byla nejmladší.

Školní léta jste prožila za války. Jak to bylo se vzděláním?
Obecnou školu jsem prožila za války v Semonicích. Za Jaroměří už byly Sudety. Bylo to docela drsné. Na začátku války přicházelo mnoho Čechů z pohraničí, ve školách byla najednou spousta dětí. Tak to vyřešili tak, že už jsme ani nevychodili čtyři ročníky měšťanky, jako moji starší sourozenci, ale po třetím ročníku jsme byli předaní úřadu práce. A tam nás rozdělili buď do fabriky nebo do zemědělství. Žádná škola nepřipadala tehdy v úvahu. Já i ostatní jsme zůstali na hospodářství.

To vám bylo tak čtrnáct, ne?
No, právě. Bylo to na podzim, pěstovala se hlavně řepa a brambory, a to byla samá velice těžká práce. A můj tatínek byl tehdy starostou a řekl: „Já přece nemůžu tyhle děti poslat na řepu!“ A v obci pro nás vymysleli, že budeme pást krávy. Tak to trvalo dva roky.

Pak jste přece získala nějaká vzdělání?
Po dvou letech nejprve setra a pak i já jsme se dostaly na dvouletou hospodyňskou školu. Ta byla ve Stěžerách u Hradce Králové. Bylo to docela terno, normálně byly tyto školy jen roční, nebo dokonce jen zimní, to když bylo v zemědělství méně práce. Stejně jsem ji celou nedochodila, protože ve druhém ročníku školu zabrali Němci. To bylo ve čtyřiačtyřicátém roce. Po válce jsem se tam vrátila a školu dodělala, pak ji ale brzo zavřeli komunisti.

Co se učilo v hospodyňské škole pro děvčata?
Bylo tam pět oborů. Zahradnictví a chovatelství, zdravotnictví, kuchařky, čili vaření, šití a práce a vedení domácnosti. Ke všem těmto oborům tam bylo perfektní zázemí a výborné učitelky. Učili jsme se praxí – obsluhovat dobytek, drůbež, šít, vařit a všechno kolem vedení domácnosti. Škola měla výbornou úroveň i pověst. Byla internátní, domů jsme se sestrou jezdily jen na velké svátky a na dovolenku.

Jak to bylo po válce?
Obytný dům statku byl dvoupodlažní, polovina domu byla zájezdní hospoda a druha polovina hospodářské staveni. Tu část, která patřila hostinci, tatínkovi zabrali komunisti. Do prvního patra, kde byl výměnek a bydlela tam babička, nastěhovali důstojníky z Josefova, kteří neměli na důchod kam jít. Spodní část, kde byl výčep, nedovolili otevřít. Hrozilo nám dokonce vystěhování cele rodiny jako všem tzv. kulakům, proto jsem se na radu místního pana faráře Bohumila Lopoura provdala a chtěla odejít za manželem. Těch rodin k vystěhování mělo být více, ale celá vesnice se postavila za nás všechny, abychom zůstali.

Jak jste se dostala do Herlíkovic?
To byla taková náhoda. O Herlíkovice se staral pan farář Svatoň, tajemník synodní rady a jeho paní Hana byla naše příbuzná. My jsme mezitím bydleli už v Pardubicích a měli dva malé kluky. Pardubáků jezdilo do Herlíkovic v létě hodně a my jsme jednou taky jeli. Líbilo se nám tam, byla tam fajn parta. Napřesrok jsme jeli zase. A tu se přihodilo, že kuchařce, která tam vařila, se udělalo špatně, odvezli ji do nemocnice a zjistili, že má nemocné srdce. Řekli jí, že se tam rozhodně nemůže vrátit. Oběd rozvařený, sto brigádníků na senách, včetně mládeže. Co teď? Bylo nutné něco udělat. Jednou z možnosti, o které pan farář Svatoň začal přemýšlet, byla tato: „Děti vám pohlídá manžel a ochotní mládežníci a vy to s mou manželkou a sestrou Brahovou snad zvládnete“. Další roky se tam střídaly pravidelně ochotné spolupracovnice Rut Nývltová a její setra Světla Pechová a další. No, a tak jsem tam uvízla na 27 let.

Jak vypadala práce kuchařky v Herlíkovicích?
V Herlíkovicích bylo zprvu malé hospodářství. Mnoho let tam hospodařili Kolískovi, to byli horalové. Hlavní prací brigádníků bylo sušení sena. Hospodáři se tam potom hodně střídali. Největšího hospodářského rozmachu Herlíkovice dosáhly v období, kdy hospodařili Medkovi. Začalo se chovat více dobytka – krávy, býci, koně, prasata, slepice. Mléko se odevzdávalo do mlékárny, ale v létě, když přijížděli brigádníci a sušilo se seno, tak zůstávalo mléko právě pro ně. Takže se ráno nadojené mléko odstředilo. Smetana se spotřebovala do omáček a na vaření. Z odstředěného mléka se dělal tvaroh. Večerní mléko se nechávalo pro vlastní potřebu, všechno jsme zpracovali. Měli jsme i vlastní vajíčka. Medkovi nasázeli jahody – tak dobré jahody jsem už pak nikdy nejedla. Takže jsme si mohli dovolit je podávat jako dezert se studeným mlékem nebo šlehačkou…
Hospodáři se opět několikrát vystřídali, až přišli Kielarovi. Ti měli navíc i ovce.

Jezdili jste do Herlíkovic léta. To jste tam potkala celou církev. Na koho zvlášť ráda vzpomínáte?
Potkali jsme tam spoustu lidí. Farářské rodiny, mládež… Z nich dnes hodně dál pracuje v církvi. Z toho mám velikou radost. Mnozí, co se tam potkali, se zamilovali, vzali, mají dnes rodiny. Taky se hodně muzicírovalo a z té party vzešlo několik výtečných profesionálních hudebníků. Václav Šíblo, Jarmilka Hanychová, Michael Kocáb… Hlavní byla ale sklizeň sena. Když se sklízelo seno do stodoly, musela někdy kvůli odběru proudu fukarem ustoupit i kuchyně. Ale vždy byla u práce i po ní báječná atmosféra.

Co vám herlíkovická zkušenost dala?
Naučila jsem se nejen rozdávat, ale také přijímat. Já jsem vlastně celé léto nevěděla, že mám nějaké děti! Bylo o ně výborně postaráno. Za to dlužím poděkování všem, kteří je přibrali ke svým dětem. Na to nikdy nezapomenu.

Vařila jste také mnohokrát v Chotěboři. Jak to vzniklo?
Chrudimský seniorát dostal na starost církevní středisko v Chotěboři, který začal před mnoha lety využívat Pražský a poté Chrudimský seniorát pro své sbory k pobytům pro důchodce. Při jedné rozmluvě s paní farářovou Smolíkovou jsem byla dotázána, zda bych byla ochotná vařit. Křesťanskou službu a pobyty důchodců našeho seniorátu měla na starosti sestra Dobrkovská. Tak jsme se dohodli, že kuchařku tam budu dělat já a pomáhat mi bude mládež zdarma a tím se bude vlastně připravovat pro činnost v křesťanské službě. Ten nápad se moc v seniorátu líbil a hned se přihlásila téměř stovka zájemců o pobyt, hlavně z venkova. Práce tam pokračuje dodnes, už jsme oslavili třicátou sezónu.

Jak jste to stíhala?
Během léta jsem jezdívala vařit jak do Herlíkovic, tak do Chotěboře. Pracovala jsem totiž ve školní jídelně, a tak jsem měla o prázdninách víc volna.

Angažovala jste se taky v pardubickém sboru, kde jste s manželem zakotvili. Mnozí vzpomínají na kulinářské zážitky při pastorálkách.
To zase zosnoval pan farář Doležal. Bylo zvykem, že pastorálky Chrudimského seniorátu byly v Pardubicích a ženy ze sboru vařily oběd. Když původní parta zestárla a už to na ně bylo moc, zorganizoval pan farář Doležal hlídání, abych mohla jednou měsíčně pro faráře vařit. A bylo to. Taky spoustu let. V Pardubicích jsme v rámci křesťanské služby vařili ve sboru tak dvakrát do roka pro starší a osamělé lidi. To byla moc hezká věc. Brali jsme je do rodin, měli společný oběd, dezert, kafe a pak si povídali… Časem se vykrystalizovaly pevné sestavy, já jsem pak zvala na nedělní oběd lidi, co bydleli blízko nás. Chodilo jich asi šest.

Letos v květnu ocenila církev vaši službu udělením Medaile vděčnosti.
To mě velice překvapilo. Vždyť já jsem všechno, co jsem dělala, dělala moc ráda! Bylo to přece potřeba! Ale že si církev cení lidí, kteří pro ni něco dělají, je dobře.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?
Co bych vzkázala? Ať to lidi čtou. Pamatuju ještě, když měl časopis na starosti pan farář Svatoň, byl tajemník na synodní radě. A je dobře, když člověk ví, co se v církvi děje. Nás evangelíků není mnoho a je moc důležité o sobě vědět, být v obraze a taky vědět, že církev nemlčí k různým věcem, co se kolem nás dějí.

Ptala se Daniela Ženatá, vyšlo v Českém Bratru 10/2015

Share Button

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *